Město Jindřichův Hradec leží v jihovýchodních Čechách přesně na patnáctém poledníku, který protíná farní kostel Nanebevzetí Panny Marie s přilehlou vysokou věží v historickém jádru města. Mezi největší lákadla patří hlavně gotický hrad a renesanční zámek a rybník Vajgar, řada církevních památek, světoznámá úzkokolejka a v neposlední řadě bezesporu také malebná krajina Jindřichohradecka.
Počátky Jindřichova Hradce souvisejí s existencí slovanského hradiska ve výhodné poloze na ostrohu řeky Nežárky a Hamerského potoka, které bylo nejpozději od 10. století správním centrem širokého okolí a zároveň důležitým strategickým bodem na jihu přemyslovského státu. Na konci 12. století dostal jihovýchodní Čechy v úděl Vítek z Prčice, který toto území rozdělil mezi své syny, kteří se stali zakladateli významných jihočeských šlechtických rodů: z Landštejna, ze Stráže, z Ústí a nejmocnějších Rožmberků a pánů z Hradce. Všichni tito Vítkovci užívali pak ve svých erbech pětilisté růže různých barev. Nejstarší dochovaná písemná zpráva o Hradci pochází z roku 1220, kdy jindřichohradecké panství vlastnil zakladatel rodu pánů z Hradce, Jindřich I., nejstarší syn Vítka z Prčice. Ten na místě dřívějšího hradiska vystavěl gotický hrad, v jehož předhradí z původní řemeslnicko-obchodní osady vzniklo v polovině 13. století město, které nese jméno právě po Jindřichovi (v latinských listinách bylo nazýváno Nova domus, odtud německé Neuhaus, současný název města je poprvé doložen až roku 1410). Erb pánů z Hradce, zlatá růže v modrém poli, doplněný privilegiem krále Vladislava II. z roku 1483 o dva zlaté královské lvy a iniciálu W s korunkou, je dodnes ve znaku města.Vrcholu svého rozvoje dosáhlo město za posledních pánů z Hradce ve 2. polovině 16. století. V té době se přestavují původní gotické a staví nové renesanční měšťanské domy na náměstí i v přilehlých ulicích, za severními hradbami se rozrůstá tak zvané Nové město. Měšťané těžili z rušného obchodního a řemeslnického života, zejména výroby a prodeje sukna. Význam města vzrůstal nejen hospodářsky, ale také vysokým postavením, které na královském dvoře zaujímali hradečtí Vítkovci a po nich Vilém Slavata (v letech 1628-1652 nejvyšší kancléř Království českého) v politickém životě státu. Když se po třicetileté válce roku 1654 pořizoval soupis obyvatelstva a domů, byl mezi českými městy Jindřichův Hradec se svými 405 domy na druhém místě hned za Prahou. Nedlouho poté však ztratil své významné politické postavení, od konce 17. století přestal být sídelním městem nových majitelů panství, Černínů, a postupně pak klesal i jeho význam hospodářský.
Archeologický výzkum je situován do míst, kde probíhala středověká a novověká fortifikační linie města. Z historických pramenů víme, že někde na rozhraní Masarykova náměstí a Panské ulice stála gotická Pražská brána (nazývaná někdy také Novoměstská). Ta byla spolu s Rybniční a Nežáreckou bránou součástí středověkého a posléze i novověkého opevnění města a přibližně v polovině 20. let 19. století s Rybniční bránou ustoupila moderní městské výstavbě.